Přestože je letošní dlouhohrající počin Australanů DEAD LETTER CIRCUS již jejich čtvrtým, trochu netypicky sáhli k takzvaně eponymnímu albu. Název tedy budete hledat marně. Pokud bychom tomu chtěli dávat nějaký hlubší význam, pak se nabízí pokus skupiny vrátit se ke kořenům a snažit se posluchače přesvědčit, že letos to bude tak dobré, jako bylo jejich první taktéž eponymní EP. Při mapování diskografie této skupiny se totiž chtě nechtě dostává na jazyk ona zprofanovaná formulka o nepřekročení vlastního stínu. Eponymní EP a první album „This Is The Warning“ totiž v mnoha ohledech skupina nikdy nepřekonala. Tendence byly s časem spíše sestupné. Druhá deska „The Catalyst Fire“ ještě držela úroveň, třetí „Aesthesis“ už je trochu rozporuplná. Nicméně z pohledu obecného bylo vše od DEAD LETTER CIRCUS velmi osobitá záležitost. Takže byť nepřekonali sami sebe, dokázali překonat mnoho ostatních.

Co že to tedy tito Australané vlastně nabízí? Jednoduchá odpověď by mohla být, že nabízí to co většina současné progresivněji zaměřené australské scény. Jenže! Existují nějaké jednoduché odpovědi? Pro DEAD LETTER CIRCUS zjevně ne a tak musíme volit odpověď trochu složitější. Odpověď, ve které ke srovnávání s ostatními progrockovými kapelami z Austrálie musíme přidat ještě UK scénu. Ano, už zase tu máme Stevena Wilsona a PORCUPINE TREE. Ale také se nejde ubránit heslu, které mnoho posluchačů progresivních stylů nemá rádo. Na mysli mám metalcore. A házejte třeba kamenem, já dnes spojení prog a metalcore dokážu použít klidně a bez uzardění. Mnoho příkladů totiž svědčí o tom, že to není spojení nepatřičné. Například Američané SILENT PLANET to rozhodně umí.

Ale zpět k DEAD LETTER CIRCUS. Alternativní prog-rock, tak jak jej prezentují, má v sobě silný potenciál. Jeho základem totiž zůstává soustředěnost na písničkovou formu, nekoná se žádné soupeření v kytarových sólech a předvádění individuálních dovedností hudebníků. Skladby jsou pochopitelné a logicky vystavěné již od základního hudebního motivu, od posluchačsky příjemné melodie. K tomu přidat trochu nálady třeba v podobě kytarového cvrlikání a DEAD LETTER CIRCUS měli své fanoušky pevně chycené. Hitovky z prvního alba dodnes fungují a je jedno, že třeba „Tremors“ měla tendence připomínat velmoc TOOL. Prostě to tam bylo. A já si teď již nějakou dobu lámu hlavu s tím, zda to tam má i letošní album „Dead Letter Circus“.

Při poslechu jednotlivých skladeb má člověk pocit, že je vlastně vše v pořádku, písničky jedou, hudba plyne bez sebemenších nepatřičností, melodie se točí a občas dokonce člověka přinutí se zaposlouchat hlouběji. Pak si ale vzpomenu na to, jak se poslouchá debut, který i když už bezpečně znám, nenechává mě takto v klidu. Pojem klid v souvislosti s prog-rockem je bohužel asi to nejméně lichotivé spojení. Dostáváme se tak do hlavního problému alba. Je to jeho samozřejmost, bráním se napsat přímo obyčejnost. To co by mělo znít výrazně a překvapivě se nějak posunulo do polohy všednosti až šedivosti. A i když po zamyšlení dospěji k názoru, že je tam vlastně vše podobné jako na debutu, zde to z nějakého důvodu již nefunguje tak perfektně. Hledání důvodů pak člověka zavádí k tomu, že ty logické vlastně neexistují. O co méně důvodů se dá najít v logice, o to víc jich pak ale je v pocitech. Motivy a melodie, postupy a variace prostě již nemají tu sílu, která člověka přinutí se zastavit a zaposlouchat. Jsou banálnější a často se může zdát, že recyklované. DEAD LETTER CIRCUS tak vlastně doplácí na svůj raketový vzestup a úspěch prvního alba.

Jestliže skupina vykazovala s každým novým albem určitý pokles, aktuální počin tento trend rozhodně neobrací. Na druhé straně jsem ochoten připustit, že v porovnání s minulým „Aesthesis“, se mi „Dead Letter Circus“ líbí o chloupek více, což je důvod, proč v bodovém hodnocení zůstanu ještě poměrně vysoko.